výlet, nebo?
Výlet, nebo..?
Probudila jsem se do krásného a slunečného, prázdninového rána. Venku bylo nádherně, a tak jsem vstávala s výbornou náladou. Oblékla jsem si tričko, kraťasy a šla si dát něco dobrého k snídani. V tom ale zazvonil telefon. Skočila jsem po něm celá nedočkavá.
„ Ahoj Ivi, snad tě nebudím.“
„ Né, už snídám, copak se děje?“
„ Nevyrazíme na kolo? Třeba na přehradu?“
„ Tak jo, tak se pro mě stav. Tak za hodinku ok?“
„ Platí, tak zatím!“
Rychle teda do sebe nahážu rohlík se sýrem, co jsem si udělala k snídani, a utíkám se převléct. Hodím na sebe akorát jiné tričko, udělám si culík a na chodbě ještě přidám brýle. Kuba už na mě čeká venku. Opírá se o kolo a hrooozně mu to sluší. Hned jak k němu přijdu, dá mi pusu a začne mi líčit trasu, kterou pojedeme..
„ Zadrž.., ještě nemám ani vytáhlé kolo..“
Vytáhnu ho z garáže a vyrazíme na cestu. Jedeme přes město, já vpředu a Kuba hned za mnou. Škoda jen, že jezdí tolik aut. Bohužel kolem nás v jednom okamžiku projede kamion. Ten řidič musí být snad namol, podle toho, jak kličkuje. Ohlédnu se za sebe, Kuba se na mě usměje.. a pak jenom velká rána…a já ležím v trávě vedle silnice. Všechno mě šíleně bolí a jsem celá odřená.. Kde je ale Kuba??..bleskne mi hlavou. Rozhlédnu se kolem sebe a uvidím ho, jak leží kus ode mě. Nehýbe se!! Po čtyřech se k němu i přes šílenou bolest doplazím..
„ Kubo, co je ti?“..snažím se ho probrat, ale marně. Vyštrachám proto z kapsy mobil a vytočím číslo na záchranku. Vysvětlím, co se děje a kde jsme a teď mi zbývá už jenom čekat.
Za několik minut uslyším houkání sanitky… Co se dělo potom, to nevím. Probudila jsem se až v nemocnici. Vedle mě seděla mamka a čekala, až se probudím.
„ Mami, co se stalo? Kde je Kuba? Co s ním je?“..začala jsem na ni chrlit otázky..
„ Ivi, uklidni se, teď si musíš odpočinout, abys mohla jít zítra domů.“
„ Ale to mě nezajímá!! Kde je Kuba?“ vyjedu na ni trochu ostře. Nesnáším totiž, když někdo takto mlží.
„ Já.. zítra ti doktoři všechno řeknou. Teď musím domů.“ A odešla. Nemohla jsem to vydržet a zavolala jsem si na sestru. Chvíli jsem musela přemlouvat, ale pak mi řekla, kde leží. Oblékla jsem si župan a vydala se za ním. Na dveřích pokoje bylo jeho jméno. Tak jsem tu. Otevřela jsem je tedy. Ležel tam, celý potlučený, všechno to kolem něho pípalo a svítilo…spal. Chtělo se mi brečet. Měl to být výlet a ne toto.. Dám mu pusu na čelo a odejdu zpátky do svého pokoje. Následující ráno mi doktor oznámí, jak řekl *nemilou* zprávu, že Kuba utrpěl hodně vážná zranění a ještě pořád není mimo nebezpečí ohrožení života. Naprosto mi tím vyrazil dech. Neměla jsem ani sílu brečet. Ten den mě pustili domů. Jenom jsem seděla v pokoji a dívala se z okna. Nechtěla jsem vědět, jak na tom Kuba je. Bála jsem se totiž špatných zpráv. Po týdnu jsem konečně vylezla ven. Rozložila jsem ssi na zahradu deku, oblékla si plavky a šla se opalovat. Lehla jsem si, nasadila brýle a sluchátka. Takto jsem si krátila čekání každý den. Ráno snídaně, pak televize, oběd a jako vždy opalování. Ležela jsem na břiše, na hlavě klobouk a na uších sluchátka. V tom mě začalo něco lechtat na rameni, pak na krku..lechtání se postupně měnilo v polibky. Srdíčko mi bušilo radostí.. Kuba!!!!..nechala jsem ho ale, a dělala, že spím.
„ Ivi, nechcěš se mi otočit?“ zašeptal mi pak do ucha. Otočila jsem se tedy a hned jsem ho obejmula..Kuboo!!, já jsem tak ráda, že už jsi vpořádku.“
„ Přece bych tě tu nenechal!“ usmál se na mě, a dal mi pusu.
„ Miluju tě.“ Zašeptal mi pak ještě do ucha..
Komentáře
Přehled komentářů
kláááásnéééé, aj slza málem ukápla. :DD Nadaná spisovatelka :D
wow
(TeRKa=), 17. 5. 2009 23:09)Leníííí huráááá konečně sem se dočkala..tyjo napínačka..sem už myslela že kuba umře:-D ale krásný konec:-)tyjo to píšeš jakdybys to všecko zažila..
klásné
(pavlinka (vojtěch), 21. 5. 2009 19:01)