štěstí???
Štěstí?
Nechápu ty holky..určitě je každý zná..Vidí kluka a už bláznivě piští, ukazují si na něho..Vždyť je to..nevím, jak to nazvat..hloupé? dětinské?.asi tak nějak. Mě toto nikdy tak nechytalo. Kluci pro mě byli prostě kámoši, nic víc. Nijak mi nevadilo, že jsem ve svých 17-ti sama, bez přítele. Věděla jsem, že mě to taky jednou potká..každou to potká!..
Seděla jsem s kamarádkou na lavičce před skolou a tehdy jsem si „ho“ všimla poprvé. Jenom prošel a podíval se na mě. Skoro se mi zastavilo srdce. Zalpavil mě takový zvláštní pocit.
Od té doby jsem na něho nedokázala přestat myslet. Vpátek poslední hodinu, pomalu jsem už usínala, někdo zaklepal na dveře. Vešel „on“.Naprosto mě to probralo a omylem jsem shodila sešit, co jsem měla na klíně. Sehla jsem se pro něj a než jsem se zase zvedla, jen si vzal třídní knihu a odešel.
„ Klári, co to blbneš?“ zeptala se mě moje spolusedící.
„ To byl on!“ jen jsem zašeptala.
„ Kdo on?“
„ Ten, o kterém jsem ti včera říkala!“ šeptala jsem netrpělivě..
„ Joo, už vím. Jak se jmenuje?“
„ Nevím, jenom jsem ho párkrát viděla.“ odpovím trochu posmutněle..
Asi ho miluju a ani neznám jeho jméno. Bože já jsem ubožačka. Ale nemám odvahu ho ani pozdravit. Tohle že jsem já? Vždyť takové starosti mi připadaly hloupé..ale teď..
Zrovna jsme seděly s Marťou na obědě, když jsem ho znovu potkala. Právě jsem zpracovávala řízek, když jsem zvedla hlavu a „on“ šel. A co víc, šel a usmál se na mě. Srdíčko mi pak bušilo ještě dlouho. Zvedla jsem se k odchodu, protože moje nervy nebyly dost silné na to, jíst tam a vědět, že „on“ sedí kousek ode mě. Vzala jsem proto talíř s nedojezeným řízkem a misku s polévkou. Zakopla jsem ale o vedlejší židli a natáhla se tam před celou jídelnou. Myslela jsem si, že se snad hanbou propadnu. Všichni se smáli a když jsem se zvedla, viděla jsem, že i „on“ má oči plné slz od smíchu. Vrhla jsem na něho zlostný pohled a utekla. Zastavila jsem se až ve studovně. Tam jsem sedla do měkkého křesla a už naplno se rozbrečela. Za chvíli bouchly dveře a „on“ celý udýchaný stál přede mnou.
„ Ty teda umíš utíkat..“
„ To jo.“ Špitla jsem s očima plnýma slz.
„ Promiň, neměl jsem se ti smát. Bylo to..“
„ Bylo to směšné..“ odpovím mu sebeironicky.
„ Usměj se už..“ zašeptá, skloní se ke mně, pohladí po vlasech a dá pusu na tvář..
„ Mimochodem, já jsem Honza.“
Seberu všechnu odvahu..říkám si že buď teď nebo nikdy..přitáhnu si ho k sobě zpátky a políbím ho..
„ Mimochodem, já jsem Klára.“..
Že mám štěstí? Jo, asi mám. Ne každé se tohle může stát, já vím. Ale je to možné..všechno je..
pochvala :))
(adela, 11. 7. 2012 17:18)