Sen
Sen
Zdál se mi jednou sen. Bylo to vlastně nedávno. Vlastně včera v noci. Ráno, když jsem se probudila, měla jsem úplně červené oči. Bylo to tak živé.. tak skutečné..
Jednoho rána mi rodiče oznámili, že si uděláme takový malý výlet. Jen na pár dní. Docela mě to potěšilo, už jsem dlouho nikde nebyla. Za několik hodin jsme byli na místě. V Hradci Králové. Zastavili jsme před krásným domem. Pamatuju si, že měl velká okna.
„ Tak, Leni, půjdeme se tam podívat, ne?“ a už se mamka celá natěšená hrne dovnitř. V tu chvíli mi to začalo být všechno trochu divné. Co vůbec děláme v úplně prázdném domě?.. Mamka mě vedla dále, dlouhou chodbou k velkým dveřím.
„ Tak tohle bude tvůj pokoj. Postupně si sem přestěhujeme všechny věci. Taťka tu dostal práci a odtěď tu budeme bydlet.. asi tak dve roky, než taťka skončí s projektem, co tu dostal na starost.“
Její poslední slova mi vyrazila dech. To je od našich pěkná rána pod pás! To přece nemůže být pravda. Nemůžeme se odstěhovat na druhý konec republiky. A ani tu nikoho neznám.. Po tvářích už mi tečou slzy jak hrachy.. Vždyť doma mám všechny kamarády, rodinu, oblíbená místa, a hlavně honzíka, človíčka, kterého moc miluju a bez něhož to prostě nejde. Brečím vlastně hlavně kvůli němu..
„Můj“ pokoj je opravdu krásný. Velká postel, schody do patra, kde je gauč a televize. Co bych za něco takového doma dala..ale v této situaci bych byla nesmírně šťastná , kdybych mohla být ve svém starém, stovky kilometrů vzdáleném pokojíčku.
Usnula jsem v slzách na té obrovité posteli plné polštářků. Hned ráno jsem zavolala honzíkovi a všechnu tu hrůzu mu vylíčila..
„ Leni, to nějak zvládnem, budeme si volat, psát, navštěvovat se..“ snažil se mě utěšit, ale v jeho hlase bylo slyšet, že taky nemá daleko k slzám. Už jsem nevěděla, jak dál. Práskání dveří ani neustálý pláč a prosíky nezabíraly. Tak jsem se rozhodla jednat a vyřešit si to po svém. Napsala jsem rodičům na kus papíru, že jedu domů a že s tím už nic neudělají. Jsem dospělá a žít budu kde chci já a ne kde je mi nakázáno!
Na nádraží jsem nasedla do autobusu a vyrazila na cestu. Domů jsem dorazila až večer, ale hned jsem se vydala za honzou. Zazvonila jsem u nich a on mi přišel otevřít. Nemohl uvěřit svým očím a hned mě pevně obejmul.
„ Kde se tu bereš? Už sem nevěřil, že se tu někdy ukážeš..“
„ Už se tam nevrátím..“ špitla jsem v slzách..“ Zůstanu tu s tebou..“
A pak jsem se probudila. Proto ty slzy. Bylo to tak skutečné. Ještě teď mám ten sen v živé paměti. Je to, jako by se to opravdu stalo..ale nechci to skutečně zažít. Už ani ve snu ne!!