Loveee=o*

Takový zmatek jsem v hlavě neměla už hodně dlouho. Můj kamarád a můj přítel. A miluju je oba dva. Aspoň myslím. S Romanem jsem už víc jak rok, docela to klape. Ze začátku to byla Láska jako trám, jak už to tak zezačátku bývá, pak to začalo slábnout…občasná hádka..asi jako u každého. Prostě vyprchalo to počáteční nadšení.

A Marťa? Známe se od malička, že ho miluju, jsem si dlouho nechtěla připustit. Říkala jsem si, že ho mám prostě hodně ráda, vždyť je to taky můj nej kamarád. Ale časem jsem se na něho začala dívat trošku jinak. Jenom jedno obyčené objetí, jedna pusa na tvář, tak málo stačilo a už mi srdíčko div nevyskočilo. V létě jsem se musela hodně přemáhat, když si v horku sundal tričko, měla jsem sto chutí něco udělat. Odhodit tu masku, skončit s přetvářkou a poddat se tomu co cítím. Nebo když mě obejmul, začínala jsem pomalu, ale jist propadat zoufalství.

A naopak když jsem byla s Romčou, bylo to něco naprosto jiného. Pocit bezpečí, jistoty..možná trošku stereotyp, ale také jedniná výmluva, proč nebýt s Marťou. Možná ještě obavy z toho, že by to nevyšlo a marťa by mě nechtěl. Tím bych přišla o oba a to bych asi nepřežila..ale pořád mi v hlavě hlodá myšlenka, zda mám zahodi klidný a ‚jistý‘ vztah s Romanem kvůli zábavě a taky nejistotě s Martinem? Mám tak riskovat? Stojí mi to zato?

Jasně..kámošky mi říkaly, že jsem pitomá, že si to jenom namlouvám a je to jenom nějaké chvilkové pobláznění. Možná…ale trvá to pěkně dlouho a já zjišťuju, že ho chci čím dál tím víc.

Vyhrabu z tašky mobil a zavolám ségře. Je to jedna z mála osob, která je pro to, abych to s Marťou riskla. Nejspíš proto, že jí Romča nepadl do oka.

„Ahoj Katy…já už prostě nemůžu..“

„No nazdar, ty nešťastnice. Co se děje?“ vyzvídá, i když je jí určitě jasné, o co jde.

„Marťa!!! Já už nemůžu. Včera měl nějakou blbou náladu a seděl u mě asi dvě hodiny. Obejmul mě a dívali jsme se na film, povídali si,… všechno tak nevinně.. ale já jsem z toho filmu stejně nic neměla. Jenom jsem si v duchu říkala, ať udělá něco víc..víc než obětí..“

„Lucie, Lucie…ty si prostě … Mělas udělat něco ty!! Taková příležitost..“ Jo, měla pravdu, příležitost to byla.

„Já vím, jsem blbá…ale zítra se tu staví zase, tak třeba to nějak vyjde..“

„Výborně, máš šanci!!“…Obdivuju její nadšení. Asi bych ale měla trošku zariskovat. Romčovi ale nic neřeknu. Možná je to trochu podraz, ale jistota je jistota.

„Ségra, tak já to teda zkusím!“ odvětím odhodlaně, i když se mi už teď strachem klepou kolena.

„No to doufám. A pak mi zavolej, plati?..Ani kvůli tomu nebudu spát.“

„Platí“

„Tak hodně štěstí, papa.“ A zavěsí. Toho štěstí budu potřebovat asi hodně. Jestli se k tomu vůbec odhodlám…Ale jo, musím..chci. Jestli se už nechci dál trápit, tak to zkusím…Ani jsem nad tím nijak víc nepřemýšlela. To mu mám uprostřed filmu dát pusu a říct mu, že ho miluju? Tohle bych asi měla promyslet, jinak promarním další šanci a udělám si leda tak trapas.

 V tom mi začal zvonit mobil: Zase ségra.

„Co ještě?!“

„Dík za pozdrav teda!!“ čertí se na oko..

„Promiň..přišlo mi divné, že po pěti minutách voláš znova.“

„Jenom jsem si říkala, že než něco uděláš, měla bys to první říct Romanovi. Jak tě tak znám, mělas v plánu nic mu neříct a nechat si ho v záloze, ale Lucko, neblbni, je to vůči němu hrozně nefér. Co kdyby to vyšlo? Pak bys najednou měla va kluky a celá zamilovaná bych určitě neměla náladu řešit rozchod s Romanem.“

„Máš pravdu, je to nefér. Já se prostě bojím.“ No jo, ségra mi vždycky dobře radí. Ten pěti-letý věkový rozdíl je v takových chvílích hodně vidět.

„Já vím. Tak první vyřeš Romču , a nejlíp dneska, pokud ti zítra dojde Marťa.“

„Rozkaz šéfe!“ odpovím už docela vesele a zavěsím. Je fakt, že bych neměla hledět jenom nasebe, ale taky na to, jestli neubližuju ostatním.

 Hodím na sebe mikinu a vydám se za Romanem.

„Ahoj Luci, pojď dál..“ přivítá mě s úsměvem. V pokojíčku si sednu na postel a nějak nevím, jak začít..

„Romi, musíme si promluvit!“ začnu opatrně.

„Jasně, děje se něco?“

„Nechci tě trápit, tak to řeknu zrovna.. Chci se rozejít.“ Vypadne ze mě okamžitě. Jeho obličej posmutní.

„Čekal jsem, kdy to přijde. Martin, že?“

„Jak to víš??“ nechápu..

„Vidím, jaká vždycky jsi, když jsi s ním. Když se tě dotkne, obejme..oči ti září štěstím.“

„Ale já..nic spolu nemáme. Abysis nemyslel, že tě podvádím, nebo tak něco. Jenom nechci, aby to s náma pokračovalo, když mám vlastně ráda vás oba…“

„Ale jeho víc..“

„Ale jeho víc!“ přitakám. V tom má naprostou pravdu.

„Víš, věděl jsem to, ale čekal jsem, až to skončíš ty, protože tě mám moc rád..“ a obejme mě.

„Já tebe taky, ale je to jiné.. Ale bavit se můžeme i dál ne?“ pokusím se trochu odlehčit atmosféru.

„ Vždyť sme si docela rozumněli že..“

„Taky bych řekla..ale už musím jít..tak ahoj a ..nezlob se na mě. Musela jsem to udělat.“

„Nezlobím. Na tebe se nedá zlobit. A hodně štěstí s Martinem..“

„Díky..pa.“

Domů dorazím až za tmy. V pokoji hned zavolám ségře.

„Zdravím sestro! Tak už to mám za sebou. Byla jsem za ním.“

„A? Jak to vzal?“ vyzvídá hned

„Věděl to. Říkal, že to na mě byo vidět, když sme spolu byli…že jsme prej celá zářila …a tak.“ Vypovím jí ve zkratce všechno, co se stalo u Romči.

„Tak to je dobře, teď máš volnou cestu. Už musím končit, tak se mi zístra ozvi, jak to dopadlo.“

„Ale já se tak bojím..“

„Mělas někdy důvod se ohledně marti někdy bát?“zvýší na mě hlas až se leknu.

„Neměla, ale teď je to jiné přece..“

„Je to pořád ten stejný kluk, tak hlavu vzhůru a neboj. Měj se pa.“

Prej neboj. Té se to řekne. Ale já se fakt bojím. Co když mě pošle do háje?..Přemýšlím nad tím dlouho do noci, kdy pak usnu, ale stejně se ráno vzbudím a nevím, co dělat.

Po večeři zazvoní Marťa a já úplně znervózním.

„Ahoj Luci, tak sem tu a vzal sem aj film.“ Přivítá mě vesele, zamává mi DVDčkem před nosem a už se hrne dovnitř.

V pokoji ho dá do noťasu a zasedne na gauč. Já si sednu vedle něho a opřu se. Když mě pak v průběhu filmu obejme kolem ramen, úplně znejistím, ale pozorně se snažím sledovat velice smutný film. Když pak jeden z hrdinů umře, vytrysknou my slzy. Natáhnu se proto pro kapesník..

„Počkej, podám ti ho..“ nabídne se Marťa

„Díky.“

„To tě to tak dojalo?“ usměje se …a kapesníkem mi osuší slzy. Je u mě tak blízko…ale nemám odvahu cokoliv udělat, ani se pohnout. Marťa to ale udělá za mě. Pustí kapesník, chytí si mě za bradu a políbí…Pak mě ale rychle pustí.

„ Promiň..já.. nechal jsem se unést, nezlob se, zapomeň na to..“ koktá ze sebe, ale mě už srdíško skáče štěstím.

„Nezlobím se..“ usměju se na něho a přitáhnu si jej zpátky k sobě, protože v tom líbání chci pokračovat..

„Luci..miluju tě.“ Zašeptá mi do ucha, když ho na chvíli pustím.7

„Já tebe tak, jenom jsem se hrozně bála, že mě odmítneš.“

„Tak už se neboj..“usměje se a pokračujeme, kde jsme přestali.

Na film už sme se nedodívali…